KDYŽ TRADICE LÉČÍ...
Klubová činnost Psychiatrické nemocnice Opava má za sebou víc jak 500 setkání se svými pacienty
Je tomu čtyřiapadesát let, co v Psychiatrické nemocnici Opava začala fungovat klubová činnost. Aktivita měla pomáhat lidem, kteří si prošli psychotickou zkušeností. Její zavedení do praxe nebylo vůbec jednoduché, nebylo totiž kam se obracet pro rady. V republice neexistovalo žádné psychiatrické zařízení, které by s obdobnou činností mělo zkušenost. Je tedy obrovským úspěchem zdejších odborníků, že se klub podařilo rozjet, a to s takovým úspěchem, že funguje bez přerušení doposud.
Klub na stanici 17C, kde se doléčují pacienti s psychotickou zkušeností, je dnes považován za běžnou součást léčby. Zařadil se tak do škály berliček, které zde lékaři podávají pacientům, aby jim usnadnili návrat do běžného života. Nutno podotknout, že Klub se stal zcela právoplatnou součástí této škály, kterou tvoří nejrůznější terapeutické postupy. Díky Klubu se pacienti po propuštění z léčebny lépe zařazují do společnosti. V nemocnici je Klub již tak pevně zaveden, že by pacienty ani nenapadlo, jak těžké byly jeho začátky. Na počátku byl nápad, který se personálu stanice 17C podařilo zrealizovat roku 1963. Šlo však o naprostou novinku a zdejším pracovníkům nezbývalo než se spoléhat sami na sebe. Žádná jiná stanice v rámci celé republiky se ještě o nic takového nepokusila. Vše se nakonec podařilo a tak tu dnes máme Klub, který se koná pravidelně jednou za měsíc, a to vždy ve večerních hodinách.
Zábava, ale i pomoc a terapie v jednom
Účelem Klubu není, aby zde pacienti rozebírali své problémy. K tomu slouží nejrůznější terapie během týdne. Tady můžou lidé starosti hodit za hlavu a bavit se. Jedním ze smyslů Klubu je totiž pacienty „otužovat“ ve společenských aktivitách, což v běžném životě následně značně oceňují. V rámci Klubu se tak konají různé kulturní akce (divadelní představení, vystoupení břišních tanečnic, mažoretek, maškarní bál), často zde hraje živá hudba, a to nejčastěji známé české a slovenské hity, které mají vybízet nejen k tanci, ale také ke zpěvu. Na Klubu se nehledí na to, jak člověk umí tančit či co měl ve škole z hudební výchovy. Tady si každý může dovolit spontánnost, což upevňuje sebevědomí, které tito lidé do života tolik potřebují. Vystoupit tu se svým představením mohou ale i sami pacienti. „Několikrát jsem v rámci klubu vystupovala s kytarou a zpěvem. Měla jsem sice pokaždé velkou trému, zároveň jsem si to ale užívala. Ohlas publika se nesmazatelně vryl do mé duše,“ líčí Jiřina Koudelová, která zdejším léčebným pobytem prošla. Už jen ona vzpomínka na moment, kdy se člověk cítil ne jako „duševně nemocný“, ale jako důležitý člověk, který něco umí, je při návratu do běžného života velikým pomocníkem. Přestože je ale Klub pokaždé plný zábavy, pro mnoho pacientů je účast na něm těžkou zkouškou. „Když jsem se při hospitalizaci ocitla na Klubu poprvé, měla jsem smíšené pocity. Nechápala jsem, jaký má smysl dělat zábavu pro pacienty, kteří jsou pod vlivem léků a ještě je vybízet k tanci. Někteří tanečníci ztuhle přešlapovali na místě. Tehdy jsem k této akci byla velice skeptická. S postupem času jsem si ale uvědomila, že právo bavit se mají i duševně nemocní,“ ohlíží se Jiřina Koudelová, která dnes musí uznat, že dřív nebo později na tváři každého takového tanečníka na Klubu zazáří úsměv. Jednou se i tito lidé dokáží uvolnit, zazpívat si, zatančit, přijmout se takoví, jací jsou.
Pomáhají duševně nemocným úspěšně plout životem
Dokáží přijmout sami sebe, a to je důležitý okamžik. „Člověk se alespoň na chvíli oprostí od věčného přemítání o své nemoci a o svém osudu,“ dodává Koudelová. Ta má již pobyt v nemocnici za sebou, nikoli však léčbu. Ta ji bude zřejmě provázet po dlouhou dobu, ale co je důležité, její stav je nyní stabilizovaný a mohla se tak vrátit do běžného života. Přesto se ale Klubu dál účastní. „Pokud mi to čas dovolí, snažím se na Klub dojet, i když bydlím sedmdesát kilometrů odtud. Jezdím tady nejen kvůli příjemné atmosféře, která tu panuje, ale také proto, že se zde potkám s bývalými spolupacienty. Zároveň mohu s terapeutkami probrat, jak se mi daří vést život mimo psychiatrickou nemocnici, popřípadě vyslechnout jejich rady a pomoc, když na tom zrovna nejsem nejlíp,“ vysvětluje Jiřina Koudelová. Ostatně tím vyjadřuje v čem spočívá další velká síla Klubu. Ten je zde totiž nejen pro hospitalizované pacienty, ale i pro ty, co již zdejší léčbu ukončili. V Klubu jsou vždy přítomni terapeuti, dále je zde lékař i psycholog, a nechybí ani zdravotní sestry. Ti všichni se snaží s bývalými pacienty mluvit, a pokud zjistí jakékoli vykolejení ze stabilizovaného stavu, dohodnou se co s tím. Pro psychoticky nemocné pacienty je totiž mnohdy problém zpozorovat, že se něco začíná dít, a jestliže je na to neupozorní okolí, může dojít ke zbytečně silné atace nemoci. Vždy je tedy lepší řešit jakýkoli problém už v zárodku. Samozřejmě jsou odborníci v Klubu otevření také stávajícím pacientům, takže pokud jim nějaký problém brání zkusit se účastnit zábavy, pomůžou jim. Klubová setkání se konají v kulturním domě, který je součástí areálu psychiatrické nemocnice. Budovu se podařilo v minulém roce kompletně opravit, takže nejen zdejší odborníci a klubová činnost, ale i pěkné prostředí přispívá k tomu, aby pacienti z léčebny jednou vpluli do běžného života bez problémů a dále jím pluli i se svou nemocí šťastně a bez větších výkyvů.
Galerie
