Aktuality

15.02.2024 Celý článek

ZÁKAZ NÁVŠTĚV - Gerontopsychiatrického oddělení

O pondělí 12.2.2024 je na celém gerontopsychiatrickém oddělení vyhlášen zákaz náv&scaron…

15.02.2024 Celý článek

JARNÍ PRODEJNÍ VÝSTAVKA

  JARNÍ PRODEJNÍ VÝSTAVKA

   DĚTSKÉHO A DOROSTOVÉHO

Ostatní články

 

Psychiatrizace výchovných problémů

Mgr. Pavel Podžorský, Mgr. Klára Varmužová

(Článek z týdeníku Region)

 

V posledních letech se v psychiatrii setkáváme s novým fenoménem, který je stále častější. Zdá se, že mentální zdraví dětí a adolescentů je značně zhoršeno, výsledkem je pak časté vyhledávání zdravotní péče. V léčebnách a nemocnicích, ale i v ambulancích psychiatrů a psychoterapeutů, se stále častěji objevují pacienti, jejichž potíže nesouvisejí se závažnými psychiatrickými onemocněními jako jsou například deprese či schizofrenie. Množí se případy dětí, které mají spíše problémy s nezvládáním nároků běžného, každodenního života.

 

Stále typičtější je výskyt dětských pacientů, kteří odmítají, či nejsou schopni plnit své běžné povinnosti, velmi často se jedná o problém s docházkou do školy. Běžné jsou stesky na bolesti břicha, hlavy a úzkosti, pro které dítě odmítá odejít z domu, stěžuje si, že školu nezvládá atp. Výsledkem pak bývá přetlačovaná mezi rodičem a dítětem ve snaze ho do školy vypravit. Dítě vzdoruje, pláče, křičí, třepe se, někdy s rodičem i fyzicky zápasí. Bohužel je to nerovný boj, ze kterého rodič často odchází poražen. Děti totiž ve snaze se vyhnout zátěži ve formě povinností své potíže zveličují, někdy až do bodu, kdy si začnou fyzicky ubližovat (např. sebepoškozování), vyhrožovat sebevraždou, případně se o sebevraždu dokonce i pokusí. Rodič se pak oprávněně může cítit zahnán do kouta, kdy v dobré víře dítě motivovat jen prohlubuje jeho utrpení. Postupně se kolem dítěte začne chodit “po špičkách”, vyhýbáme se určitým tématům, nemluvíme o některých věcech, raději po něm ani nic nechceme s úmyslem „jen ať se mu nepřitíží“. Panuje naděje a předpoklad, že když mu ulevíme, tak nabere síly, a pak bude své vývojové úkoly a povinnosti opět zvládat. Bohužel opak je pravdou, potíže se jen prohlubují a přesouvají do dalších oblastí života, například do neschopnosti vůbec vyjít z domu. To vše má velmi negativní vliv na vývoj sebehodnoty, dítě se pak cítí neschopné a na obtíž.

 

Takové děti jsou pak pro své rodiče “nezvladatelné” a končí stále častěji v nemocnicích na dětských nebo psychiatrických odděleních, kde se očekává, že budou “opraveny”. Není však co opravovat, nejsou rozbité, ba dokonce ani nemocné. Jejich potíže vyvěrají z nedostatečné odolnosti čelit zátěži, která velmi často souvisí a absencí pevných hranic, pravidel, povinností a nedostatečným tlakem na jejich dodržování. To však není “léčitelné” medicínskými prostředky.

 

Můžeme se pak ptát, jaké jsou příčiny toho, že se takovéto případy množí velkou rychlostí? Oproti minulosti je větší výskyt samoživitelů a samoživitelek a také věk rodičů poskočil oproti předchozím generacím o dekádu. Rodiče žijí ve světě moderních technologií, které je mohou co chvíli upozorňovat na nevyřešené pohledávky, a tím zvyšují jejich stres. Dále je to přesvědčení, že dítě by nemělo během dětství zažívat žádné negativní pocity. Rodiče stále častěji přicházejí s názorem, že pokud dítěti budou něco zakazovat, naruší tak rozvoj jeho osobnosti. Nebo že nechtějí, aby děti byly do čehokoliv nuceny, protože jim se to také nelíbilo, když byli malí. Všechny tyto vlivy pak vedou k tomu, že rodič nemá energii, často však ani potřebu čelit vzteku a nespokojenosti dítěte a vymáhat na něm plnění povinností. Zlobící se dítě může navíc v rodičích vyvolávat pocity viny a výčitky, že jsou špatní, a že jako rodiče selhali. Proto dítěti raději ustoupí ve snaze ho ochránit. Rodiče si také nepřejí, aby bylo dítě frustrováno ze strany školek nebo škol, a tak např. přinášejí dlouhé seznamy jídel, které “malému” nechutnají, případně ho omlouvají z tělocviku, či jiných aktivit, které jsou mu “nepříjemné”. S přibývajícím věkem však narůstají povinnosti a nároky, před kterými rodič již své dítě ochránit nemůže. A protože dítě doposud pořádně ani nepohodu a selhání nezažilo, nemohlo se jim naučit čelit a zdravě je zvládat. A tak se této zátěži snaží jakýmkoliv způsobem a za každou cenu vyhnout, což nakonec vrcholí tak, jak bylo nastíněno v úvodu.

 

Zdá se, že rčení ,,cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly”, je v tomto případě více než platné. Jak z toho ale ven? V prvé řadě je asi potřeba si uvědomit, že nikdy nelze neselhat, není to možné, ale ani vhodné. Určitá míra nepohody, občasný nezdar, vystavování se nepříjemným situacím, to jsou naprosto nezbytné podmínky pro zdravý psychický vývoj člověka. Děti to nejen snesou ale také to potřebují, protože jedině tak se naučí překonávat nepřízeň vlastními silami, vybudují si zdravé a přiměřené sebepojetí a naučí se věřit sami sobě.

 

Dokonalý rodič, který dělá všechno správně, neexistuje, ani nemůže, a je to dobře. Proto nemá smysl se o nic takového snažit, stačí být rodičem dostatečně dobrým. Občas něco nezvládnout, něco dítěti nepovolit, nebo nekoupit, ale taky po něm něco požadovat a trvat na tom. Zdá se to paradoxní, ale i když se tomu děti často intenzivně brání, pevné hranice a jasná pravidla s případnými tresty za jejich porušení, ke svému zdárnému vývoji nezbytně potřebují. Ostatně pokud děti vystavíme domácím povinnostem, dostávání dárku za zásluhy, či tomu, že prostě musí odložit telefon, když rodič řekne, uděláme z nich samostatné dospělé jedince schopné se překonávat a žít svůj vlastní život. Nezbývá než popřát rodičům více sebevědomí pro stanovování hranic v rodině, protože tam kde je nedokonalý rodič, který občas něco nezvládne a v něčem selže, ale postaví se k tomu čelem, tam je i zdravé a odolné dítě.