• Home
• »
• SPRÁVNĚ VIDÍME JEN SRDCEM

SPRÁVNĚ VIDÍME JEN SRDCEM

Rychlé životní tempo spojené se všudypřítomným stresem již dokázalo semlít nejednoho z nás. Jsou zde oddělení, které tyto lidi vrací zpět do života a učí je nastavit si svůj kvalitní režim. Probíhá zde spousta unikátních činností, díky nimž se oddělení těší značným úspěchům.

Každému je občas těžko. Třeba je toho na nás moc v práci nebo se bojíme zkoušek ve škole, do toho se pohádáme s kolegou či nadřízeným, může se stát, že nás opustí partner nebo nám dokonce zemře někdo blízký. Je úplně v pořádku, když si zalezeme do postele a popláčeme si, jenže co když dny ubíhají, a nám je stále hůř? Dokonce se nám už ani nechce z té postele vylézt, natož opustit byt, nic nás nezajímá. Jak frustrující je pak televize či sociální sítě, kde se kde kdo tváří tak nadšeně, jakoby v jeho životě problémy neexistovaly. Můžeme začít panikařit v kolektivu, aniž bychom tušili proč. V dopravním prostředku či přeplněném nákupním centru můžeme dokonce omdlít. Nebo když máme mluvit před lidmi, třesou se nám ruce i kolena, koktáme a jsme rudí studem. Nebo se zkrátka začneme chovat v něčem jinak a okolí nám přestane rozumět, třeba před sebou vídáme jakési zvláštní obrazy. Hlavně klid. Nejme první, ani poslední, komu se to stalo. Nejsme divní, jen máme trápení na duši. No a? To má kde kdo. Tak jako beze studu vyrážíme k lékaři s angínou, měli bychom vyrazit k psychiatrovi.

Ten během vyšetření zjistí, v čem tkví náš problém, a zřejmě nám předepíše léky, po nichž se nám uleví. Léky jsou ve většině případů důležité, u závažných poruch přímo nezbytné, nikoli však všemocné. Jsou berličkou, o kterou se budeme opírat během psychoterapie, tedy když budeme pod vedením odborného terapeuta pracovat sami na sobě. Lékař nám může doporučit i hospitalizaci. V tu chvíli v kdekom hrkne: Trávit život zamčený v těsném pokojíku za mřížemi a nemít ani pásek od županu, abych se náhodou neoběsil?! Nejde se divit, že se člověk při takové představě nemocnici brání zuby nehty. Jenže realita nemá s touto představou pranic společného! Kdyby lidé tušili, jak ve skutečnosti taková hospitalizace probíhá, a kolik dobrého do života jim předá, jistě by neváhali. Jen si představte pokoje a chodby v příjemných barvách. „Pozitivní atmosféra je základem oddělení, vytváří totiž prostor důvěry, v němž se lidé dokáží otevřít,“ vysvětluje primář oddělení Petr Taraba. Pohybujete se zde ve svém oblíbeném oblečení a nikdo vás nekritizuje, naopak lidé vás upozorňují na to dobré, co ve vás je, a na co jste dost možná tam venku zapomněli. Kromě programů, který je základní v léčbě si můžete užívat klidu v zahradě, posedávat na terase a povídat si s ostatními, můžete i mimo areál na nákupy i na víkendovou dovolenou domů.

Vysoce profesionální tým zde pomáhá lidem, kteří trpí jakoukoli psychickou poruchou, od všech typů deprese, neuróz, přes úzkostné poruchy až po psychotické stavy. S lehčími problémy se sem pacienti dostávají přímo. Pokud mají vážnou ataku, jsou nejprve hospitalizovaní na uzavřeném oddělení, a sem se dostávají teprve na doléčení. Oddělení je rozděleno do čtyř stanic, což umožňuje léčit pacienty diferencovaně a pacienty s psychotickou zkušeností v režimu se specifickou terapií. „Terapie praktikovaná v naší nemocnici nemá obdoby ani v ČR ani na Slovensku. Letos oslavíme 55ti leté výročí této péče,“ prozradil Taraba a pokračoval: „Psychotické onemocnění je závažné narušení psychiky, při němž pacient vnímá realitu zkresleně.“ Proto na stanici, kde se tito pacienti léčí, probíhají také pravidelné rodinné terapie, při nichž se odborný tým sejde s pacienty a jejich nejbližšími rodinnými příslušníky. „Rodina má tendence hledat viníka nemoci, což ale nikam nevede. Rodiny si navíc chování blízkého nedovedou vysvětlit,“ říká Taraba a díky společné interakci s pacienty jsou pak schopni nemoc pochopit, a také zjistí, jak k blízkému po propuštění přistupovat. „Cílem léčby je totiž vrátit člověka do běžného života a k tomu je potřeba, aby uměl fungovat ve vztazích. Chceme, aby naši pacienti odcházeli natolik stabilizovaní, že dokážou žít smysluplný, kvalitní život,“ uvedl Taraba.

Během hospitalizace jsou proto pacientům upraveny léky. Každodenní setkávání pacienta s lékaři umožňuje lepší nastavení medikace než u ambulantních návštěv. Léčba, která tu trvá několik týdnů, je ale zejména o režimu, jehož součástí jsou různé psychoterapeutické postupy. Podle Taraby je denní režim klíčem k psychickému zdraví. „Režim a sociální kontakty jsou důležité, proto mnozí psychiatři doporučují hospitalizaci i při lehké depresi. Po propuštění, pokud se člověk nemůže hned vrátit do práce či do školy, je vhodné navštěvovat denní stacionář. Denní rytmus, tedy pravidelné ranní vstávání a smysluplná denní činnost je alfou a omegou úspěšné léčby,“ zdůrazňuje Taraba. Pacienti proto mají celotýdenní program, vždy od rána až do večera. „O víkendových dovolenkách si lékaři ověřují, zda to již pacienti v přirozeném prostředí zvládají. A aby nemoc neudeřila v plné intenzitě znovu, učí se pacienti nemoci rozumět, rozpoznat její spouštěče a poznat varovné signály. Jde o to, dokázat odhadnout, kdy je čas vyhledat odbornou pomoc. Propuštěním z nemocnice léčba nekončí, pouze pokračuje ambulantně.