• Home
• »
• BOŘENÍ MÝTŮ A PŘEDSTAV O PSYCHIATRII

BOŘENÍ MÝTŮ A PŘEDSTAV O PSYCHIATRII

Špičková psychiatrická péče se stala neodmyslitelnou součástí Opavy. Vždyť zdejší psychiatrická nemocnice patří k nejvýznamnějším zařízením tohoto druhu v republice. Přesto bychom v okolí jen stěží našli ještě jiné místo, k němuž veřejnost přistupuje s takovou nedůvěrou. Přitom si zdejší specialisté zaslouží naopak úctu. Dnes a denně se snaží navrátit do běžného života desítky lidí. Nejiný cíl si klade také primářka MUDr. Vlasta Hanušková.

Na jejím oddělení se léčí ženy s vážnými duševními poruchami, jako je těžká deprese, schizofrenie či bipolární afektivní porucha. Jestliže se nyní chystáte obrátit list s tím, že tyto problémy se vás netýkají, zadržte. Duševní nemoc přichází náhle. Mnozí pacienti procházeli zrovna nějakým zátěžovým obdobím, např. zkouškovým obdobím ve škole či náročným obdobím v práci či rodině, když se u nich příznaky objevily poprvé. Navíc se na oddělení dostávají i ženy, které nejsou přímo duševně nemocné, ale na určitou těžkou životní situaci reagovaly zkratkovitě, sebevražedným jednáním. Stává se to např. když je dotyčné řečena vážná zdravotní diagnóza, když žena za tragických okolností přijde o dítě, někdo se neumí vyrovnat s rozvodem, někdo nezvládne hádky v rodině, jiná žena neunese ztrátu zaměstnání, a takhle bychom mohli pokračovat donekonečna. Nikdo z nás neví, čemu jej budoucnost postaví tváří v tvář, a jak to ustojí. „Na psychiatrické lůžko se může dostat skutečně kdokoli,“ míní tedy primářka Vlasta Hanušková.

Na jejím oddělení se najednou může v pěti pavilonech léčit až 133 žen. Toto číslo má samo o sobě obrovskou vypovídající hodnotu. Svědčí o tom, že lidí s duševními problémy je hodně, a není důvod, aby oni ani jejich nejbližší trpěli pocity méněcennosti. Naopak, kdo si dovede přiznat problém a vyhledat si pomoc, zaslouží uznání. Tento krok si totiž žádá nesmírnou dávku odvahy. Bohužel předsudky, které vůči psychiatrii ve společnosti přežívají zřejmě ještě z dob, kdy byl tento obor v plenkách, jsou stále silnější než čísla. Přitom každý obor má své počátky, které jsou na hony vzdálené jeho modernímu obrazu. Třeba v chirurgii byly doby, které neznaly narkózu. V psychiatrii však mají mýty zřejmě silnější kořeny, stále jsou přiživovány mnohdy velice nereálnými scénáři starých filmů, a tak jen málokdo dokáže projít kolem tohoto zařízení s obdobnými pocity jako kolem nedaleké Slezské nemocnice. Zpravidla každý nakukuje přes plot, zda nespatří něco podivného. „V lidech stále přežívá představa, že psychiatrický pacient je podivín, který si něco mumlá a má divné pohyby. Já vám ale ručím za to, že u většiny pacientů vůbec nepoznáte, že trpí psychickou poruchou, a týká se to i pacientů s těžšími poruchami jako je schizofrenie,“ říká primářka. Pacientů se navíc podle ní postoj veřejnosti silně dotýká. Bojí se o svých potížích mluvit, dlouho trvá, než se odváží vyhledat pomoc, stydí se, obávají se ztráty zaměstnání, přátel apod. Přitom čím dříve se psychické problémy začnou řešit, tím je to lepší, není nutná tak dlouhá hospitalizace, lépe zabírá medikace, apod. Jeden z nejvýznamnějších kroků, který můžeme udělat, je pomoci těmto lidem, aby se mezi námi cítili bezpečně.Pomoc i v terénu

Léčba jako cesta za svobodou

Na místě není ani obava ze ztráty svobody, z léků, apod. Naopak. Mnozí pacienti se právě díky hospitalizaci začnou cítit svobodně. V nemocnici totiž člověk unikne stresu běžného života, najednou je čas na věci, které měl člověk rád, ale pro povinnosti se k nim nedostával. Člověk se může zabývat sám sebou, na druhou stranu je toho času tak akorát, aby se nenudil. Hospitalizace totiž neznamená ležet, naopak když se stav stabilizuje, je pacient vtahován do různých aktivit. Ty jsou vybírány tak, aby relaxoval i poznával sám sebe i svou nemoc. Postupně se pacient dostává i k fyzické aktivitě, jako je např. jóga. V době, kdy trávil čas na lůžku totiž svaly ochably, a aby tělo mohlo správně fungovat, je jejich zpevnění velice důležité. Zkrátka vše je promyšleno do nejmenších detailů tak, aby člověk našel svou ztracenou rovnováhu, a to nenásilně, důstojně, takže skutečně není čeho se bát. Být s psychickými potížemi sám doma, či s lidmi, kteří neví, jak v takových situacích pomoci, schovávat se před světem, apod. je mnohem horší.

Říct přesně jaké pocity člověk bude v nemocnici mít, není možné. Každá diagnóza je jiná a každý jsme individualita. Většinou zde ale člověk prožívá příjemné pocity, protože se konečně může zbavit masek, které po něm chtěla společnost venku. Může vyjádřit jakýkoli pocit či prožitek, aniž by se setkal s posměchem, znovu se začne radovat a vážit si sám sebe. Každá diagnóza si ale žádá svůj čas. Např. jedna z pacientek, která si prošla již několika epizodami bipolární afektivní poruchy tuto vyrovnanost pocítila až po několika týdnech. Tedy až léky pomohly ustálit kolísání nálad. „Hlava mi jela na plné obrátky, dávala do souvislosti různé zvláštní věci. Každý kolem mě věděl, že jsem mimo realitu, ale já netušila, že jsem překročila nějakou hranici. Život mi připadal jako magický příběh a já byla napjatá, co přijde dál,“ vypráví B. Z onoho magického příběhu se však vždy rychle propadla na úplné dno, z něhož si neuměla pomoci. Takže ač onen magický příběh s obrovskou vlnou energie vypadá lákavě, daleko lepší je držet se na vyrovnané vlně.