Aktuality

11.10.2019 Celý článek

Telefonní linky opět funkční

Ve dnech 10. 11. a 11. 10 byly z technických důvodů nefunkční telefonní linky na některých stanicích. V&scaron…

10.10.2019 Celý článek

Světový den duševního zdraví

Každý rok si 10.10. připomínáme Světový den duševního zdraví, který byl prvně vyhlá…

Pohled z druhé strany

Opavská zkušenost Martina Okáče Při mé celkově čtvrté atace bipolární afektivní poruchy v roce 2014 jsem byl na žádost mé manželky nedobrovolně hospitalizován v Psychiatrické nemocnici (PN) v Opavě. Do té doby jsem o této nemocnici slyšel jen samé nepříjemné komentáře či vtipy. Opak se však ukázal být pravdou…

 

Byl jsem přijat na uzavřené oddělení 11, kde mi byla poskytnuta bezprostřední péče, v rámci které mi bylo aplikováno několik elektrošoků a stanovena akutní medikace. Po zhruba dvou týdnech jsem byl přemístěn na polootevřené oddělení 19B, kde jsem však strávil pouze několik dní. Na konec jsem byl umístěn na rehabilitační a doléčovací oddělení17BC, kde má léčba trvala celkem 7 týdnů.

O přístupu k léčbě mého onemocnění na tomto oddělení bych chtěl pojednat více, neboť obdobný přístup k léčbě se lišil od toho, který jsem ve srovnání s předchozími hospitalizacemi v jiných nemocnicích zažil. Po celou dobu mého pobytu na tomto oddělení jsem absolvoval systematickou sérii psychoterapeutických aktivit, skládajících se z psychoterapie ve skupině, arteterapie, psychodramatu a psychogymnastiky. Shlédl jsem také tematická videa, a to ať už odborná nebo populární (13. komnata, motivační videa, film Čistá duše apod.), která rozkrývají téma nemoci, zotavení z ní a vedla mne k jejímu poznání a práci s ní. Lékaři a psychoterapeuti byli civilně oblečeni, rozdíl „my a vy“ byl setřen. Psychoterapeuti všechny terapeutické aktivity moderovali, nementorovali a nepřikazovali. Hledal jsem odpověď „o sobě, mém onemocnění a zotavení“ sám a s nabídnutou pomocí zdravotnického personálu. O způsobu léčby a jejím průběhu se lékař radil se mnou a byl jsem o situaci v léčbě mé nemoci informován na pravidelných individuálních a skupinových vizitách. Má diagnóza nebyla zdůrazněna, což vyplývá také z proměnlivosti vývoje mé diagnózy v čase. Dopoledne byl čas vyhrazen výše uvedeným typům terapie, odpoledne byl prostor organizovat si čas sám či případně spolu s dalšími pacienty. Byli jsme povzbuzováni k procházkám, ať už těm kratším po areálu nemocnice, či delším na zajímavá místa vně, v okolí nemocnice. Výjimkou nebyly návštěvy kulturních akcí, které byly buď organizovány přímo v nemocnici, anebo také ve městě.Je jich několik. Výjimečnou aktivitou je pravidelně každý měsíc konaná tzv. rodinná komunita. Rodinní příslušníci, či blízcí přátelé se mají možnost dozvědět více o nemoci, jejím léčení a hlavně zjistit, že ve svém trápení nejsou sami, ale mohou se obrátit kdykoli pro pomoc. Má manželka a oba mí rodiče prošli touto rodinnou komunitou. Zvláště bych zdůraznil konání tzv. klubů, kde se setkávají pacienti současní s těmi minulými. Klub se koná v areálu nemocnice, je organizován psychoterapeuty a pacienty, konají se pravidelně jednou měsíčně a mají mnohaletou tradici.

Součástí je vždy nějaká zajímavost, kulturní vystoupení a poté volná především taneční zábava. Propojení světa uvnitř a vně nemocnice je jedním z cílů této akce. Po mém propuštění z hospitalizace mně byl doporučen denní stacionář, který se v té době realizoval přímo na oddělení 17BC s frekvencí jednou za týden a posléze 1x za 14 dní. Byl jsem přítomen a účasten psychoterapeutickým aktivitám, které mne tehdy připravovaly a nyní provázejí životem „za branou“ nemocnice. Asi rok po propuštění z hospitalizace jsem byl osloven psychoterapeuty, zda bych uvažoval o tom, stát se „peerem“, který by v PN pracoval v přímé práci s pacienty. Mým pracovním nástrojem by byla zkušenost s mou nemocí a to, jak se z ní zotavuji. Po zvážení jsem se rozhodl absolvovat kurz pro „peer konzultanty v oblasti duševního zdraví“ a byl jsem poté od února 2016 zaměstnán na dohodu v PN Opava, kde pracuji doposud. Zajímavostí je, že mým pracovištěm je oddělení 17BC, které tak dobře znám.

Jak si představujete českou psychiatrii v budoucnosti? Péči, kterou jsem výše popsal je pro mne současným ideálem péče o psychiatrického pacienta v instituci. Samozřejmě si dovedu do budoucna představit dvoulůžkové pokoje se sociálním zařízením a možnosti přítomnosti rodinného příslušníka během hospitalizace a vyšší jeho angažovanosti při terapiích s přesahem do života „za branou“ nemocnice. Jaká by měla být péče „venku“? Celospolečenská investice do podpory fungujícího stimulujícího nadějeplného přijímajícího a láskyplného rodinného zázemí pacienta je základ, o kterém se bohužel málo mluví. Bez toho je však dle mého názoru psychiatrická reforma pouhou chimérou na papíře. Výzva je to pro každého z nás.

Mgr. Martin Okáč

 

(REGION OPAVSKO, 24. září 2019)


Naše zařízení reaguje na změny, které vyplývají z potřeb společnosti, komunity, i jednotlivců, kterých se dané téma týká. Svou činností nerezignujeme ani na preventivní aktivity a letos pořádáme více akcí, na kterých uvítáme účast a spolupráci veřejnosti, škol a dalších spřízněných organizací. O těchto akcích, které pořádáme v součinnosti s univerzitou, městem Opava, Charitou atp. vás budeme pravidelně informovat.